Toxoplasmóza

Toxoplasmóza

Toxoplasma gondii je jednobuněčná intracelulární kokcidie kmene Apicomplexa, schopená infikovat prakticky kteréhokoliv teplokrevného živočicha. Definitivními hostiteli jsou kočkovité šelmy. Životní cyklus parazita zahrnuje 3 fáze – sporozoity v oocystách, aktivně se dělící tachyzoity a klidové bradyzoity ve formě tkáňových cyst.

Životní cyklus Toxoplasma gondii.

K infekci kočky dochází obvykle pouze jednou v životě, především v mladém věku. Nákaza může být kongenitální (přestup tachyzoitů transplacentárně) či postnatální. Většina koček se nakazí pozřením tkáňových bradyzoitů, přičemž hlavním zdrojem u outdoor koček jsou myšovití hlodavci. K nákaze může dojít i tepelně neopracovaným králičím, vepřovým či dalším masem. Méně často dochází k nákaze potravou či vodou kontaminovanou oocystami.

Sexuální fáze životního cyklu parazita probíhá pouze kočkovitých. Působením trávicích enzymů dochází v žaludku a střevě definitivního hostitele k uvolnění bradyzoitů z tkáňových cyst. Bradyzoiti pronikají do enteroepiteliálních buněk, kde probíhá sexuální fáze a vznik oocyst, které jsou uvolňovány do střevního lumen. Oocysty jsou oválné, cca 10×12 um velké. Infekčními se stávají až po sporulaci, která probíhá po 1-5denní expozici vzduchu. Enteroepiteliální fáze je dokončena během 3-10 dnů po pozření tkáňových cyst a proběhne u cca 97 % primoinfikovaných koček. Při infekci oocystami či tachyzoity se enteroepiteliální fáze prodlužuje až na 21 dní a úspěšně dokončena je jen u cca 20 % infikovaných jedinců. Oocysty mohou perzistovat v prostředí mnoho let a jsou odolné vůči většině dezinfekčních látek. Vzhledem k tmou, že oocysty mohou být produkovány pouze ve střevě kočkovitých je jejich nález v trusu psů pouze náhodným důsledkem pozření kočičích výkalů.

Extraintestinální fáze životního cyklu probíhá bez rozdílu u všech teplokrevných obratlovců. Po uvolnění z oocyst či tkáňových cyst pronikají sporozoity, resp. bradyzoity střevní sliznicí do krevního a lymfatického systému a mohou infiltrovat prakticky všechny typy tkání. Predominantní výskyt je v CNS, svalech a vnitřních orgánech. Tachyzoity se rychle dělí, dochází k rozpadu napadených buněk a šíření infekce. Aktivací imunitního systému je akutní infekce potlačena a přechází do perzistentní, klidové formy, typické přítomností tkáňových cyst s bradyzoity. U zdravých jedinců zůstává infekce doživotně v latentním stavu. K aktivaci může docházet u imunosuprimovaních jedinců.

Klinické příznaky

Latentní infekce T. gondii je u koček celosvětově velmi rozšířená. Protilátky lze detekovat až u 74 % dospělých koček v závislosti na způsobu krmení a životním stylu (komerční krmivo vs. maso, indoor vs. outdoor). K vylučování oocyst trusem dochází u většiny nakažených koček pouze jednou v životě v krátkém období aktivní infekce.

Enteroepiteliální fáze infekce probíhá obvykle asymptomaticky, případně se může objevit přechodný průjem. Rovněž extraepiteliální fáze je u většiny jedinců bezpříznaková. Systémová infekce je poměrně vzácná a může být důsledkem primoinfekce či reaktivace tkáňových bradyzoitů u imunodeficitních jedinců. Riziko propuknutí klinicky zjevné nemoci zvyšují virové infekce (FIV, FeLV, FIP), nádorová onemocnění či dlouhodobá terapie imunosupresivy (zejména cyklosporinem).

Průběh choroby může být akutní či chronický. Systémové příznaky závisí na tkáňové lokalizaci parazita, časté jsou známky postižení CNS, jater, plic či pankreatu. Mezi symptomy akutní systémové infekce patří letargie, anorexie, horečka či hypotermie, dyspnoe v důsledku pneumonie či pleurálního a/nebo perikardiálního výpotku, ikterus, ascites a neurologické příznaky typické pro systémové či multifokální poškození CNS. Akutní parazitemie u gravidních samic může vyústit v zánět placenty a/nebo transplacentární infekci plodu. Akutní infekce intrauterinně infikovaných koťat je často fatální.

Jednou z nejčastějších typů lokalizované toxoplazmózy je její oční forma. Projevuje uveitidou (včetně glaukomu, luxace čočky, odchlípení sítnice a dalších následků), chorioretinitidou či příznaky fokálního poškození CNS. Oční toxoplazmóza může být přítomna i bez systémových příznaků a častěji je následkem reaktivace toxoplazmózy než primoinfekce.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Neosporóza psů a koček

Neosporóza psů a koček

Klinická neosporóza byla popsána u ovcí, koz, jelenů, nosorožců a koní, kdežto protilátky proti ní byly nalezeny u širšího spektra zvířat včetně koček. Pes je mezihostitelem a společně s kojotem, dingem a vlkem tvoří jediné známé definitivní hostitele Neospora caninum. Neospora je kokcidie podobná toxoplasmě, která způsobuje meningoencephalitidu, polymyositidu a polyradikuloneuritidu zejména u zvířat do 1 roku života. Studie séroprevalence v USA, UK a některých státech Evropy udávají prevalenci do 20 %, především v nízkých titrech, v České republice byla zaznamenána prevalence 19 % u útulkových psů.

Životní cyklus tvoří tři stadia: tachyzoiti, tkáňové cysty a oocysty.

Tkáňové cysty se vyskytují obvykle ve tkáni nervového systému (mozek, mícha, nervy a sítnice) a svalech, mohou být velké až 107 um a obsahují 20-100 bradyzoitů. Masožravci se nakazí pozřením tkáňových cyst, bradyzoiti v cystách jsou odolní vůči digesci v trávicím traktu. Tyto tkáňové cysty jsou stabilní při chladničkové teplotě až dva týdny, mražení je však během jednoho dne inaktivuje. Po pozření cyst definitivním hostitelem dochází v jeho těle k pohlavnímu i nepohlavnímu dělení bradyzoitů – vznikají z nich tachyzoiti (1), dělící se nepohlavně, a pohlavním dělením merogonií oocysty (2).

(1) Tachyzoiti jsou velcí 6×2 um. Dělí se na dva zoity endodyogonií a byli nalezeni např. v neuronech, makrofázích, fibroblastech, endoteliích, myocytech, hepatocytech a renálních tubulárních buňkách. Tachyzoiti penetrují aktivně do buněk a to již během 5 minut po kontaktu, v buňce se nachází v parazitoforické vakuole. Tachyzoiti pak tvoří tkáňové cysty, kde přechází do klidového stadia – bradyzoitů.

(2) K vylučování nevysporulovaných oocyst dochází zhruba do týdne po pozření tkáňových cyst. Oocysty jsou podobné oocystám Toxoplasma gondii a Hammondia hammondi a jejich vylučování může přetrvávat i několik měsíců po infekci. Během jednoho dne dochází v oocystách ke vzniku sporozoitů, kterými se může nakazit mezihostitel. Oocysty jsou v prostředí velmi odolné – přežívají měsíce až roky. V těle mezihostitele oocysta vyloučí sporozoity a bradyzoity, kteří se v epitelu střeva mění na tachyzoity.

Další možností přenosu je transplacentární a transmammární infekce – subklinicky infikované feny mohou přenášet parazita na potomky v pozdních stadiích gravidity a mlékem. Zajímavé je, že riziko přenosu není 100% – při retrospektivní studii 50 fen s titry > 1:50, bylo 50 % psů séropozitivních a u 25 % z nich došlo k rozvoji klinických příznaků.

Klinické příznaky

Patogeneze onemocnění závisí na schopnosti tachyzoitů penetrovat, množit se v buňkách hostitele a na zastavení proliferace parazita.

Nejzávažnější případy neosporózy se vyskytují u malých, kongenitálně infikovaných, štěňat (do cca půl roku věku). Dochází u nich k paréze předních a zadních končetin s postupem do progresivní paralýzy. I když jsou vážněji postižené pánevní končetiny, progresivní atrofie a rigidita svalů předních končetin mnohdy umožňuje klinickou diagnostiku neosporózy. Paralýzy progredují do rigidních kontraktur svalů postižených končetin. U některých štěňat může dojít k deformaci kloubů s následnou slabostí krku, dysfagií, megaesophagem až smrtí.

Neospora je schopna způsobit makroskopicky viditelné nekrózy během pár dní a způsobit smrt jedince aktivním množením tachyzoitů.

U dospělých psů dochází k polymyositidě a/nebo meningoencephalomyelitidě s klinickými příznaky spojenými s multifokálními lézemi CNS, zejména mozečku. Popsané klinické příznaky zahrnují ataxii, chůzi do kruhu, head tilt, nystagmus, hypermetrii, tremor hlavy, anizokorii, poruchy hlavových nervů, tetraparézu, krční hyperestezii a křeče. V chronických stadiích jsou zvířata asymptomní, avšak během imunosuprese může dojít k reaktivaci onemocnění. Přítomnost tkáňových cyst není spojena s reakcí imunitního systému, pouze pokud dojde k jejímu prasknutí, může se v okolí vytvořit granulační tkáň.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Hyperadrenokorticizmus – jiný

Hyperadrenokorticizmus – jiný

Iatrogenní HAC u psů

Iatrogenní hyperadrenokorticismus (iHAC) vzniká v důsledku nadměrné topické, parenterální nebo perorální aplikace kortikosteroidů. I když je tento fenomén popsán v každé učebnici endokrinologie, vědeckých studií, ze kterých by bylo možné čerpat konkrétní informace, je pomálu. Proto je i většina informací v tomto příspěvku z jediného souhrnného článku, který byl dosud publikován.

Aplikace kortikoidů suprimuje osu HPA (hypothalamus – hypofýza – nadledviny) za 12-36 hodin. Dlouhodobá medikace může vést k atrofii nadledvin a při jejím případném rychlém vysazení k rozvoji sekundárního iatrogenního hypoadrenokorticismu. Výjimkou nejsou ani topické kortikosteroidy, kdy je suprese kortizolu popsána za 7 hodin od aplikace a při terapii delší než 3 týdny dochází k poruše odpovědi nadledvin na stimulaci ACTH.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

FeLV – kočičí leukemie

FeLV – kočičí leukemie

Virus kočičí leukemie (FeLV) patří mezi běžné infekční onemocnění u koček s prevalencí v USA 2 % – 30 %, v Evropě do 10 %. Riziko infekce je vyšší u dospělých samců žijících venku. Původcem FeLV je γ-retrovirus a nemoc je podobná FIV, kde je původcem příbuzný lentivirus.

V ne tak dávné minulosti byla FeLV považována za jednu z nejčastějších příčin úmrtí u koček (v důsledku onemocnění) a byla odpovědná až za třetinu úmrtí spojených s neoplazií. I když v poslední době incidence onemocnění klesla, neklesla její klinická důležitost a při komorbiditách je FeLV nejpravděpodobnější příčinou fatální prognózy. Průměrná přežitelnost u FeLV + koček v progresivní fázi onemocnění je 2,4-3,1 let, přičemž 80 % koček se nedožije více než 3 let od diagnózy.

Virus se přenáší vertikálně a horizontálně (zejména slinami, popsán je i přenos stolicí a močí). V prostředí je labilní, pro přenos je proto nutný těsný kontakt (např. krmení ze stejné misky).

FeLV je chronické onemocnění s dlouhou asymptomní fází. Z hlediska statusu rozlišujeme několik nosičství a během posledních let byl jejich původní systém vzhledem k novým informacím aktualizován. Zásadní změnou je, že antigen negativní, provirus pozitivní kočky jsou považovány za nositele FeLV viru a může u nich dojít k reaktivaci a vylučování viru. Že jste zjistili, že si biologii retrovirů nepamatujete?

Na úvod tedy krátké mikrobiologické okénko:  Virus FeLV se skládá ze ssRNA nesoucí tři esenciální geny kódující proteiny a enzymy pro tvorbu virionů. Po vstupu viru do buňky jsou vyloučeny dvě kopie ssRNA a virová RNA-dependentní DNA polymeráza vytvoří DNA kopii virového genomu (tj. provirus), který je integrován do DNA buňky. Provirus je odpovědný za tvorbu nových virionů. Ve skutečnosti je FeLV skupina příbuzných virů a tvorba nových variant je vzhledem k absenci kontrolních funkcí nasnadě. Rozlišujeme tři základní skupiny: A, B a C, které se liší v biologii a tropizmu – skupina A je přenášena mezi kočkami, zatímco skupina B a C vzniká ze skupiny A rekombinací a mutací. Viry skupiny C odpovědné za fatální neregenerativní anémii jsou vzácné. Skupina B, která může být přenesena se skupinou A zvyšuje riziko rozvoje lymfomu. Existuje i skupina FeLV-T spojena s imunosupresní nemocí. Pokud životní cíle FeLV viru zjednodušíme, tak jim jde o transformaci buněk směrem k přežití. Jelikož jsou v dosahování tohoto cíle výbornými spojenci proto-onkogeny, tj. geny kódující např. růstové hormony, proteinkinázy, receptory pro růstové hormony atd., FeLV rádo dosahuje dysregulací těchto genů pro společný cíl, kterým je nadměrná buněčná proliferace.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Zdroje:

Hartmann K. In Greene CE (ed): Infectious Diseases of the Dog and Cat, ed 3, 2006, Elsevier, pp105-130.

Hartmann, K. Clinical aspects of feline immunodeficiency and feline leukemia virus infection. Veterinary Immunology and Immunopathology 2011, 143(3-4), 190–201. doi:10.1016/j.vetimm.2011.06.003

Loar, A. S. (1987). The Zoonotic Potential of Feline Leukemia Virus. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practice, 17(1), 105–115. doi:10.1016/s0195-5616(87)50608-8

Interpreting Unexpected Feline Leukemia Virus Test Results, ACVIM 2008, John R. August, BVetMed, MS, MRCVS, DACVIM

Pinches MDG, et al. J Fel Med Surg 2007;9:8.

J Vet Diagn Invest 8:25-30 (1996) Feline leukemia virus detection by ELISA and PCR in peripheral blood from 68 cats with high,moderate, or low suspicion of having FeLV-related disease Marion L. Jackson, Deborah M. Haines, Susan M. Taylor, Vikram Misra

Buch, J. S., Clark, G. H., Cahill, R., Thatcher, B., Smith, P., Chandrashekar, R., … Beall, M. J. (2017). Analytical validation of a reference laboratory ELISA for the detection of feline leukemia virus p27 antigen. Journal of Veterinary Diagnostic Investigation, 29(5), 654–659. doi:10.1177/1040638717710451

Feline Leukemia Virus Infection: Overview and New Developments World Small Animal Veterinary Association World Congress Proceedings, 2010 Hans Lutz, Dr.med.vet.habil.; Regina Hofmann, Dr.med.vet.habil.

Beatty, J. Viral causes of feline lymphoma: Retroviruses and beyond. The Veterinary Journal 2014, 201(2), 174–180. doi:10.1016/j.tvjl.2014.05.026

Hartmann, K. Clinical aspects of feline immunodeficiency and feline leukemia virus infection. Veterinary Immunology and Immunopathology 2011, 143(3-4), 190–201. doi:10.1016/j.vetimm.2011.06.003

Viruses. 2012 Nov; 4(11): 2684–2710. Clinical Aspects of Feline Retroviruses: A Review. Katrin Hartmann

Interpreting Unexpected Feline Leukemia Virus Test Results, ACVIM 2008, John R. August, BVetMed, MS, MRCVS, DACVIM

Willett, B. J., & Hosie, M. J. (2013). Feline leukaemia virus: Half a century since its discovery. The Veterinary Journal, 195(1), 16–23. doi:10.1016/j.tvjl.2012.07.004

Schweiz Arch Tierheilkd. 2018 Feb;160(2):95-105. doi: 10.17236/sat00146. Feline leukemia virus infection: importance and current situation in Switzerland.Hofmann-Lehmann R, Gönczi E, Riond B, Meli M, Willi B, Howard J, Schaarschmidt-Kiener D, Regli W, Gilli U, Boretti F

Ehrlichióza

Ehrlichióza

Ehrlichióza je klíšťaty přenášené onemocnění vyvolané intracelulární G- kokoidním organismem. I když je celosvětově popsáno více druhů

Rhipicephalus sanguineus. Vektor nejen E. canis. Foto: Dr. Graziela Pascoli (https://www.instagram.com/p/BQDVCH4gIo8/), se svolením.

ehrlichií (E. chaffeensisE. ewingiiE. muris, E. ruminantium), v Evropě se vyskytuje téměř výhradě Ehrlichia canis. Výjimku tvoří E. muris, která byla izolována z klíšťat v Rusku a na Slovensku.

Pravděpodobně výhradným vektorem ehrlichiózy je klíště Ripicephalus sanguineus sensu lato a experimentální studie prokázali, že k přenosu ehrlichií dochází již za 3 hodiny po přisátí. Ripicephalus se dominantně vyskytuje v blízkosti Středozemního moře, avšak hranice výskytu se posunuje severněji i k České republice. Jejich nejvyšší výskyt je od jara do podzimu, při teplotách pod 6°C hibernují. Kromě přímé nákazy sajícím klíštětem, může být zdrojem nákazy i infikovaná krev během transfuze, neboť ehrlichie přežijí i skladování krve v ledničce.

Vývojový cyklus Rhipicephalus sanguineus. Zdroj: Dr. Rossella Panarese (https://www.instagram.com/p/BUkf5mNlNPx/), se svolením.

Ehrlichie může být přenesena na divoce žijící šelmy, zdá se však, že infekce propuká pouze u psů. Stejně tak nepředstavuje Ehrlichia canis zoonotickou hrozbu, u lidí je původcem onemocnění E. chaffeensis způsobující monocytotropní ehrlichiózu (granulocytotropní ehrlichiózu u lidí způsobuje Anaplasma phagocytophilum). Pes je tedy klíčovým rezervoárem E. canis, které jsou zdrojem nákazy pro vývojové stadia klíšťat, u kterých přežívá transstadiálně. Jelikož vývojová stadia Ripicephalus rádi pobývají v kotcích, mohou tak být konstantním zdrojem nákazy. (Např. naproti tomu rezervoárem E. chafeensis je jelen běloocasý a vektorem larva Amblyomma americanum.) U koček je onemocnění zatím nejasné. Experimentální inokulací se ehrlichiózu vyvolat nepodařilo, existují však informace o pozitivním PCR nebo sérologii (v rámci Evropy pouze v Portugalsku a Itálii) u koček s laboratorními nálezy obvyklými pro ehrlichiózu.

Inkubační doba onemocnění je 1-3 týdny a obvykle má nemoc tři stadia: akutní, subklinické a chronické. Akutní stadium trvá 2-4 týdny a po uplynutí této doby mohou klinické příznaky spontánně vymizet. Navzdory tomu mohou být psy subklinickými perzistentními přenašeči po dobu měsíců až let – tito jedinci nemají obvykle klinické příznaky, mohou mít však trombocytopenii. U některých psů může dojít k rozvoji chronické fáze, kde jsou klinické příznaky obvykle stejně výrazné jako ve fázi akutní a klinicky tyto dvě fáze není možné odlišit.

Výskyt Ripicephalus sanguineus v 01/2018. Zdroj: European Centre for Disease Prevention and Control and European Food Safety Authority. Mosquito maps [internet]. Stockholm: ECDC; 2018. Available from: https://ecdc.europa.eu/sites/portal/files/images/Rhipicephalus_sanguineus-distribution-January-2018.png

Klinické příznaky ehrlichiózy jsou variabilní a jejich intenzita závisí od imunitní odezvy hostitele a případné přítomnosti konkurenčních onemocnění. Ve všeobecnosti jsou klinické příznaky u ehrlichie markantnější než je tomu např. u anaplasmy, a řadíme mezi ně:

  • horečku,
  • slabost, únavu,
  • anorexii, ztrátu hmotnosti,
  • lymfadenopatii,
  • splenomegalii, hepatomegalii,
  • anémii,
  • petechie, ekchymózy, hematurii, melénu,
  • oftalmologické příznaky (uveitis anterior, zákal rohovky, poruchy vaskularizace sítnice, hyfému, chorioretinální léze, subretinální krvácení, odchlípení sítnice, slepotu),
  • zvracení, průjem,
  • bolestivost, intoleranci zátěže, edém (zadních končetin, ocasu, scrota),
  • kašel, dyspnoe, serózní nebo mukopurulentní výtok z nosu a očí,
  • potrat, neonatální mortalitu,
  • ulcerace kůže,
  • neurologické příznaky (vzácně, obvykle v důsledku meningitidy),
  • kulhání – zde je nutno vyloučit koinfekci borrelií a anaplasmou.

Během přirozené infekce u koček se vyskytovala horečka, anorexie a únava, vzácněji hyperestezie, anémie, lymfadenopatie či splenomegalie.

V rámci laboratorního vyšetření se vyskytuje:

  • mírná až střední normocytární normochromní neregenerativní anémie,
  • neutropenie/filie, lymfopenie, monocytóza,
  • trombocytopenie (a trombocytopatie),
  • příp. pancytopenie u cca 15-20 % případů – chronické formy onemocnění,
  • hyperproteinemie, hypergamaglobulinemie (obyvkle polyklonální), hypoalbuminemie,

     

    Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

    Zdroje:

    Clin Lab Med. 2010 Mar;30(1):261-92. doi: 10.1016/j.cll.2009.10.004. Human ehrlichiosis and anaplasmosis. Ismail N, Bloch KC, McBride JW.https://www.instagram.com/p/1BhGIqJzKU/

    Rev Bras Parasitol Vet. 2013 Oct-Dec;22(4):470-4. doi: 10.1590/S1984-29612013000400005. Hematological values associated to the serological and molecular diagnostic in cats suspected of Ehrlichia canis infection. Braga IA, dos Santos LG, Melo AL, Jaune FW, Ziliani TF, Girardi AF, de Aguiar DM.

    Parasit Vectors. 2015 Feb 4;8:75. doi: 10.1186/s13071-015-0649-0. Guideline for veterinary practitioners on canine ehrlichiosis and anaplasmosis in Europe. Sainz Á, Roura X, Miró G, Estrada-Peña A, Kohn B, Harrus S, Solano-Gallego L.

    Little, S. E. Ehrlichiosis and Anaplasmosis in Dogs and Cats. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practice 2010, 40(6), 1121–1140. doi:10.1016/j.cvsm.2010.07.004

    Vet Microbiol. 2003 Feb 2;91(2-3):197-204. Evaluation of cytology in the diagnosis of acute canine monocytic ehrlichiosis (Ehrlichia canis): a comparison between five methods. Mylonakis ME, Koutinas AF, Billinis C, Leontides LS, Kontos V, Papadopoulos O, Rallis T, Fytianou A.

    Allison, R. W., & Little, S. E. Diagnosis of rickettsial diseases in dogs and cats. Veterinary Clinical Pathology 2013, 42(2), 127–144. doi:10.1111/vcp.12040

    J Vet Intern Med. 2002 May-Jun;16(3):309-15. Consensus statement on ehrlichial disease of small animals from the infectious disease study group of the ACVIM. American College of Veterinary Internal Medicine. Neer TM, Breitschwerdt EB, Greene RT, Lappin MR.

    McBride, J. W., Corstvet, R. E., Gaunt, S. D., Boudreaux, C., Guedry, T., & Walker, D. H. Kinetics of Antibody Response to Ehrlichia canis Immunoreactive Proteins. Infection and Immunity 2003, 71(5), 2516–2524. doi:10.1128/iai.71.5.2516-2524.2003

    J Vet Intern Med. 1991 May-Jun;5(3):195-8. Canine ehrlichiosis in six dogs with persistently increased antibody titers. Perille AL, Matus RE.

    Hess, P. R., English, R. V., Hegarty, B. C., Brown, G. D., & Breitschwerdt, E. B. Experimental Ehrlichia canis infection in the dog does not cause immunosuppression. Veterinary Immunology and Immunopathology 2006, 109(1-2), 117–125. doi:10.1016/j.vetimm.2005.07.027

    De Castro, M. B., Machado, R. Z., de Aquino, L. P. C. T., Alessi, A. C., & Costa, M. T. Experimental acute canine monocytic ehrlichiosis: clinicopathological and immunopathological findings. Veterinary Parasitology 2004, 119(1), 73–86. doi:10.1016/j.vetpar.2003.10.012

SIBO (sy bakteriálního přerůstání v tenkém střevě)

SIBO (sy bakteriálního přerůstání v tenkém střevě)

Tenké střevo je za normálních okolností kolonizováno pouze malým množstvím aerobních, anaerobních a fakultativně anaerobních bakterií. Jejich množství se směrem ke kolonu postupně zvyšuje a celková populace závisí na mnoha faktorech: motilitě, bakteriostatické či bakteriocidní sekreci nebo např. funkci ileokolické chlopně. Fyziologická mikroflóra v tenkém střevě má za úkol bránit kolonizaci patogenů a stimulovat vývoj střevního imunitního systému. Pod pojmem SIBO (small intestinal bacterial overgrowth) – bakteriální přerůstání v tenkém střevě, rozumíme nadměrné pomnožení jinak fyziologické mikroflóry. Problémem v definici může být množství, které není jednoznačně stanoveno (zejména u zvířat). Zdroje uvádějí, že fyziologické množství bakterií v mililitru šťávy z lumen tenkého střeva je 104-105 a mezi nejčastější kolonizátory řadíme stafylokoky, streptokoky, E. coli, enterokoky a laktobacily. Naopak, množství obligátních anaerobů je nízké. U zvířat se zdá, že fyziologické množství bakterií je vyšší a stejně tak je pestřejší jejich složení. Při SIBO obvykle nedochází pouze k relativnímu pomnožení bakterií, ale také přemnožení některých druhů – a to zejména obligátních anaerobů. Je zajímavé, že navzdory tomu, že dieta je jedním z rozhodujících faktorů pro složení mikroflóry, zdá se, že je celkem odolná vůči změnám diety po primární kolonizaci.

Stejně tak nejednoznačné jsou i nosologické jednotky shodné nebo podobné SIBO:

  • Idiopatické SIBO označuje onemocnění zejm. u velkých plemen psů (např. německý ovčák), které reagovalo na podání antibiotik a proto se později přejmenovalo na
  • Idiopatický průjem reagující na antibiotika (ARD, idiopathic antibiotic-responsive diarrhea), i navzdory tomu, že ne vždy bylo onemocnění doprovázeno průjmem.
  • Průjem reagující na podání tylozinu (TRD, tylosin-responsive diarrhea) je jednou z kategorií ARD, kdy pacienti reagují na podání tylozinu, po vysazení však dochází k relapsu, který se nelepší ani terapií prednisonem či probiotiky.
  • Sekundární SIBO je označení pro onemocnění, kde dochází k bakteriálnímu přerůstání v důsledku poruchy kontrolních mechanismů ve střevě (tj. přerůstání je následkem a ne příčinou). Mezi tyto patří: stagnace potravy mechanická (tumor, CT, intususcepce, adheze, striktury, divertikla, fistuly), poruchy motility (neuropatie, skleroderma), luminální faktory (EPI, porucha evakuace žaludku, porucha ileokolické chlopně, malabsorbce, porucha produkce hlenu), imunodeficience nebo malnutrice.

Obecně lze tuto skupinu onemocnění charakterizovat jako chronické intermitentní průjmy typu tenkého střeva zejména mladých psů, doprovázené ztrátou hmotnosti nebo neschopností přibrat; přičemž intenzita klinických příznaků je variabilní.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Leptospiróza

Leptospiróza

Leptospiróza je onemocnění způsobené G- spirochétou rodu Leptospira, které postihuje většinu savců. U malých zvířat se onemocnění vyskytuje častěji u psů než u koček. Leptospiry se dělí na dva základní druhy, patologickou Leptospira interrogans a saprofytickou Leptospira biflexa. Další klasifikace leptospir je pomocí sérologie na jednotlivé sérovary. Antigenně podobné sérovary tvoří séroskupiny. Kromě toho je možné leptospiry rozlišit i geneticky – hybridizací DNA bylo odhaleno 20 druhů, avšak toto rozdělení ne úplně koreluje s rozdělením do sérovarů. V nomenklatuře se proto používá nejprve rodové a druhové jméno, následováno sérovarem s kapitálkou.

Leptospira přežívá dlouhodobě v půdě a vodě a k nakažení dochází přímo manipulací s močí infikovaných zvířat (přes sliznici nebo poškozenou kůži) nebo nepřímo kontaminovanou půdou či vodou. Za nejdůležitější rezervoár jsou považovaní drobní savci – hlodavci, avšak rezervoárovým zvířetem může být jakýkoliv savec. Rezervoárové zvíře nevykazuje klinické příznaky, vylučuje však spirochéty močí. Nejvíce rozšířené séroskupiny u psa v Evropě byli v roce 2010 Icterohemorrhagiae, Gippotyphosa, Australis, Sejroe a Canicola. U koček se vyskytují séroskupiny Icterohemorrhagiae, Canicola, Grippotyphosa, Pomona, Hardjo, Autumnalis, Ballum a Bratislava.

Leptospiry se po průniku do těla rychle šíří, nezpůsobují však ihned dramatické příznaky navzdory přítomnosti lipopolysacharidu. Leptospiremie pokračuje do eliminace leptospir imunitním systémem, pak mohou přežívat v privilegovaných místech – oku a renálních tubulech. Onemocnění je multisystémové zasahuje zejména játra a ledviny; může však docházet k postižení dalších orgánů – slezině, plic, svalů, pankreatu, pohlavního aparátu, cév nebo oka. Postižení ledvin zahrnuje glomerulární i tubulární léze, u většiny pacientů je v této fázi patrný pokles renálních funkcí. V játrech dochází k cholestatické hepatitidě, leptospira se může projevovat s i bez ikteru, přičemž mají ikterické formy horší prognózu. U závažných forem akutní leptospirózy může docházet k syndromu pulmonálního krvácení (leptospiral pulmonary haemorrhage syndrome (LPHS)) – vzniku intraalverolárního krvácení bez současné zánětlivé infiltrace nebo vaskulitidy.

Klinická manifestace leptospirózy je rozmanitá a stejně jako inkubační doba (experimentálně cca 7 dní) závisí na infekční dávce, věku a imunitním stavu zvířete. Klinické příznaky odrážejí orgánové postižení – u většiny (téměř 100 %) zvířat ledvin, u třetiny pacientů jater, dvou třetin pacientů plic a u pětiny došlo pacientů k rozvoji diseminované intravaskulární koagulace (DIC). U přibližně poloviny pacientů se manifestuje postižení jednoho orgánového systému, u poloviny pacientů postižení dvou a více systémů.

Mezi klinické/klinicko-patologické příznaky řadíme:

  • u většiny pacientů Pu/Pd, přibližně třetina má oligurii/anurii,
  • azotemii – může a nemusí být přítomna,
  • mírnou až extrémní elevaci jaterních enzymů s nebo bez hyperbilirubinemie s nebo bez hepatoencephalopatie,
  • horečku – obvykle ji pozorujeme na počátku onemocnění a může být doprovázena neochotou k pohybu, slabostí a strnulou chůzí,
  • respirační příznaky tachypnoe/dyspnoe – u psů s LPHS může docházet k hemoptýze,
  • abdominální bolestivost a zvracení ve spojitosti s pankreatitidou,
  • vzácněji klinické příznaky asociované s paralytickým ileem,
  • hemoptýzu, epistaxi, hematochezii, melenu, hematurii nebo petechie jako následek DIC,
  • zvýšenou lakrimaci, mukopurulentní výtok, snížený pupilární reflex, konjunktivitidu, panuveitidu, hyfému nebo jiné oftlamologické příznaky,
  • abortus nebo poruchy reprodukce (vzácně).

Při podrobnějším pohledu na klinicko-patologické nálezy má většina pacientů výraznou leukocytózu až leukemoidní reakci (v leptospiremické fázi může být leukopenie). Může se vyskytovat mírná až střední trombocytopenie a mírná anémie (v důsledku ztrát krve). Většina psů má azotemii. Známky hepatobiliární postižení jsou téměř vždy jen u azotemických pacientů a mezi dominantní změny patří elevace ALP a bilirubinu. Elektrolytové dysbalance sodíku, draslíku a fosforu jsou u psů s leptospirózou běžné. V rámci vyšetření moči byla popsána iso- nebo hypostenurie, proteinurie a v případě akutního tubulárního postižení hematurie, pyurie nebo granulované válce. Jelikož leptospiry nejsou detekovatelné světelnou mikroskopií, není jejich záchyt vyšetřením moči zjistitelný.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Zdroj:

Mauro, T., & Harkin, K. (2018). Persistent Leptospiruria in Five Dogs Despite Antimicrobial Treatment (2000–2017). Journal of the American Animal Hospital Association. doi:10.5326/jaaha-ms-6882

Murphy, K. (2018). Dealing with leptospirosis in dogs. Veterinary Record, 183(12), 384–385. doi:10.1136/vr.k4093

Schuller, S., Francey, T., Hartmann, K., Hugonnard, M., Kohn, B., Nally, J. E., & Sykes, J. (2015). European consensus statement on leptospirosis in dogs and cats. Journal of Small Animal Practice, 56(3), 159–179. doi:10.1111/jsap.12328

Imunitně-zprostředkovaná anémie (IMHA)

Imunitně-zprostředkovaná anémie (IMHA)

Imunitně-zprostředkovaná anémie je jednou z nejčastějších příčin anémie u malých zvířat. Podstatou onemocnění je destrukce erytrocytů na základě imunitního mechanizmu, jehož příčina může být primární nebo sekundární (např. infekční). Navzdory dobrému povědomí o onemocnění a terapeutických možnostech je mortalita u tohoto onemocnění vyšší než 50 %.

Při sekundární IMHA se protilátka váže na cizí antigeny na povrchu erytrocytu. Při primární IMHA jsou protilátky proti vlastním epitopům erytrocytu.

Studie se shodují, že onemocnění se častěji vyskytuje u špringršpanělů, kokršpanělů, pudlů, setrů, kolií a staroanglických ovčáků. Častěji jsou postiženy feny, průměrný věk nástupu je cca 6 let, nicméně může se vyskytovat v kterémkoliv věku.

Za normálních okolností jsou stárnoucí erytrocyty fagocytovány monocyto-makroágovým systémem na základě rozpoznání navázaných protilátek proti stárnoucím membránovým proteinům erytrocytů. Při IMHA dochází ke stejnému procesu, navázané protilátky jsou však proti jiným epitopům přítomny na erytrocytu. Na povrch erytrocytů se váží protilátky třídy IgM, IgG nebo IgA, následkem této vazby je pak intra- nebo extravaskulární hemolýza a/nebo aglutinace. Mechanizmem uplatňujícím se v intravaskulární hemolýze je aktivace komplementu, kdy dochází k přímé destrukci erytrocytu a tudíž uvolnění hemoglobinu do krevního řečiště. V komplementem-zprostředkované destrukci jsou efektivnější IgM, tudíž k intravaskulární hemolýze dochází častěji při IMHA s nadprodukcí IgM. Při převaze protilátek typu IgG dochází k destukci erytrocyto monocyto-makrofágovým systémem v játrech a slezině – tudíž k hemolýze extravaskulární a v důsledku následného zpracování hemoglobinu i méně závažné.

Při primární IMHA jsou protilátky namířeny proti vlastním antigenům erytrocytu, nejčastěji proti proteinu glykoforinu. Tyto protilátky se vyskytují u všech jedinců, předpokládá se však, že patologické reakci brání supresorní T-lymfocyty. Rozvojem primární IMHA (= AIHA) je tedy buď nadprodukce autoprotilátek nebo porucha supresorních T-lymfocytů.

Sekundární IMHA je způsobena imunitní reakcí na cizí antigeny které se vyskytují na povrchu erytrocytů. Výčet příčin sekundární IMHA zahrnuje etiologii: infekční (ehrlichie, babesie, anaplasmy, bartonely, leptospiry, dirofilarie, histoplasmozy), neoplazie (lymfom, hemangiosarkom, lymfocytární leukémie, karcinom plic nebo žaludku, jiné difuzní sarkomy), léky (trimetoprim, penicilin, cefalosporiny, levamizol, fenylbutazon, dipyron, chlorpromazin), poruchy erytrocytů (deficit fosfofruktokinázy, pyruvátkinázy, vrozené poruchy fragility), jiné (cibule, česnek, zinek, včelí jed, vakcinace). V některých studiích bylo zjištěno, že čtvrtina pacientů s IMHA byla během posledního měsíce vakcinována (různé vakcíny). Pravděpodobným mechanizmem je zde nespecifická imunologická stimulace. Do skupiny IMHA se řadí také posttransfuzní reakce a neonatální izoerytrolýza.

Diferenciální diagnózy zahrnují neinfekční příčiny IMHA – vrozené defekty (fosfofruktokinázy zejm. u špringršpanělů a kokršpanělů, pyruvátkinázy zejm. u basenji, osmotické fragility zejm. aljašských malamutů a malých kníračů), toxiny (vedoucí k anémii asociované s Heinzovými tělísky), hypofosfatemie (zejm. u diabetické ketoacidózy) a mikroangiopatickou hemolytickou anémii (např. u neoplazií, vaskulitid, onemocnění srdce, DIC).

Nástup klinických příznaků je obvykle pozvolný a až do stádia výrazné anémie kompenzován tachykardií a tachypnoe. V anamnéze se může objevovat kolaps, slabost, intolerance zátěže, únava, anorexie, tachypnoe, dyspnoe, zvracení, průjem a ojediněle Pu/Pd.

“U koťat je měkké patro mnohdy prvním místem detekce ikteru”. Dr. K. Lupton. (Zdroj: https://www.instagram.com/p/BgsLUNklEw1/, se svolením.)

V klinickém vyšetření dominuje bledost sliznic, tachypnoe, kardiovaskulární alterace (tachykardie, S3 gallop, systolický šelest – zejména při poklesu hematokritu pod 20 %), splenomegalie, hepatomegalie, ikterus, pigmenturie, lymfadenopatie nebo horečka.

U přibližně poloviny až dvou třetin pacientů se vyskytuje současná trombocytopenie (Evansův syndrom).

Dále existují vzácné formy IMHA, kdy dochází k aktivaci protilátek při snížené teplotě způsobující agultinaci nebo hemolýzu erytrocytů na periferii. Příležitostně dochází k rozvoji komplikací spojených s tvorbou imunokomplexů – polyartritidy nebo glomerulonefritidy.

Pro další postup je důležité odlišit, zda jde o primární nebo sekundární IMHA. U primární IMHA je potřeba co nejdříve zahájit intenzivní terapii, u sekundární IMHA terapie zpravidla nezabírá úplně, dokud přetrvává vyvolávající agens. Jelikož je identifikace primární příčiny mnohdy náročná a řada IMHA je léčena jako AIHA, je toto pravděpodobně i důvodem již zmíněné vysoké mortality.

Mezi známky IMHA řadíme:

  • Anémie s hematokritem nižším než 25-30 %
  • Známky hemolýzy – hemoglobinemie, hemoglobinurie
  • Známky přítomnosti protilátek proti erytrocytům – autoaglutinace, sférocytóza, pozitivní Coombsův test
  • Vyloučení ostatních příčin anémie
  • Pozitivní odpověď na imunosupresní terapii

V rámci laboratorního vyšetření je základem celkové hematologické vyšetření s počtem retikulocytů. Typická je přítomnost anémie regenerativní. Anémie může být různého stupně od mírné po těžkou. Nápomocné je vyšetření krevního nátěru, kde jsou patrné známky regenerace – retikulocytóza, polychromazie, anizocytóza nebo jaderné erytrocyty.

Anizocytóza. Foto redakce.

Retikulocyty na panoptickém barvení jsou větší než erytrocyty, bazofilnější, a chybí jim centrální projasnění. Pro jejich vizualizaci se používá barvení novou metylenovou modří nebo briliantkrezylovou modří. Po natření nátěru se počítá počet retikulocytů na 1000 erytrocytů pro získání procenta retikulocytů a následně absolutního počtu. Pro hodnocení vlastní regenerace existuje několik parametrů, které jsou posuzovány:

  • Absolutní počet retikulocytů
  • Korigované procento retikulocytů
  • Retikulocytární produkční index

Sférocyty jsou menší než erytrocyty, chybí jim centrální projasnění a jsou u psů považovány za patognomické pro IMHA, jelikož jsou považovány za erytrocyty, které unikli fagocytóze. U koček se jejich přítomnost nehodnotí, jelikož vzhledem k velikosti kočičích erytrocytů je absence centrálního projasnění  fyziologická. Sférocyty se vyskytují  přibližně u 90 % psů s IMHA.

Aglutinační test s fyziologickým roztokem je pozitivní u 40-80 % psů. Za autoaglutinaci jsou obvykle odpovědné IgM protilátky, avšak může být způsobena i kvanty IgG protilátek. V případě, že je množství aglutinačních protilátek nízké, je možné je detekovat pomocí Coombsova testu, jehož senzitivita je 60-90 %. Metodou volby je přímý Coombsův test, jelikož je cílem detekovat protilátky na erytrocytu. Třetina pacientů s IMHA bude mít Coombsův test negativní a u pacientů s pozitivní aglutinací s fyziologickým roztokem je test zbytečný.

Mezi další laboratorní nálezy u psů s IMHA patří leukocytóza, která může mít až charakter leukemoidní reakce a některé studie uvádějí, že koreluje s mírou hypoxického tkáňového poškození. Dále hyperbilirubinemie, zvýšení ALT a laboratorní nálezy související s DIC.

V současnosti existuje více možností terapie IMHA, všechny mají za cíl snížit tvorbu protilátek nebo snižují clearance opsonizovaných erytrocytů nebo jejich lýzu komplementem. Poločas rozpadu IgG protilátek je přibližně týden a proto terapie směrující ke snížení tvorby protilátek nemusí být tak efektivní v akutní fázi.

I když je v současnosti větší výběr imunosupresní terapie, nezdá se, že by tato signifikantně snižovala množství nepřeživších pacientů. Příčinou úmrtí je neresponzivnost na terapii, tromboembolie, sepse, reakce na antitrombotickou terapii nebo transfuzi. Cílem terapie je indukce remise a její přetrvávání a prevence a management relapsu.

V rámci terapie je možné uplatnit několik látek:

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.

Leishmanióza psů

Leishmanióza psů

Původcem leishmaniózy je protozoární organizmus Leishmania infantum  (chagasi). I když byl popsán přenos transplacentárně, transfuzí, kousnutím nebo pohlavním stykem, nejčastějším způsobem infekce je přenos bodavým hmyzem koutulí (Phlebotomus) a tudíž je výskyt leishmaniózy vázán na geografický výskyt vektora.

Koutule – vektor leishmanie (ID 72309805 © Ezumeimages | Dreamstime.com)


Aktuální mapa výskytu hlavního vektora. Zdroj: https://ecdc.europa.eu/en/disease-vectors/surveillance-and-disease-data/phlebotomine-maps

Při sání krve dochází k přenosu promastigotů, kteří jsou fagocytování a mění se v amastigoty. Amastigoti jsou rezistentní fagolyzozomální ingesci a k jejich replikaci dochází v makrofázích, čímž dochází ke zvyšování počtu infikovaných makrofágů.

Obvykle za půl roku od expozice dochází k infiltrování kostní dřeně a zvíře je považováno za perzistentně infikované. V ojedinělých případech může dojít k vymizení infekce z kostní dřeně, není však jasné, zda organizmus eliminoval leishmanie nebo došlo k jejich „přesídlení“ v rámci těla.

Rozvoj vlastního onemocnění závisí na nastavení imunitního systému zvířete. U psů s převahou Th2 odpovědi snadněji dochází k diseminaci, kdežto jedinci s Th1 odpovědí mohou projevům odolávat. Z tohoto důvodu se rozlišuje několik kategorií stavu jedince:

  • Exponovaní jedinci – mají nízké titry protilátek, nemají klinické příznaky a mají negativní PCR/cytologii,
  • Infikovaní psi – psi s pozitivním PCR nebo cytologickým nálezem, bez klinických příznaků a bez laboratorních patologií,
  • Nemocní jedinci – infikovaní jedinci s typickými klinickými nebo laboratorními změnami,
  • Závažně nemocní jedinci – nemocní jedinci se závažnými klinickými příznaky (CRF, nefropatie) a s konkurenčními problémy, které mohou být spojené s leishmaniózou a vyžadují imunosupresní terapii, patří sem i jedince s jinými konkurenčními onemocněními (neoplazie, endokrinopatie) a jedinci refrakterní k terapii.

Vektor, kožní změny a mikroskopický nález u Leishmanie. Zdroj: dr. Pablo Borrás (https://www.instagram.com/p/Bpc8mloFF2Z/), se svolením.

Klinická leishmanióza je chronické onemocnění s řadou nespecifických příznaků. Léze vznikající během onemocnění jsou následkem zánětlivé reakce na parazita a mohou se vyskytovat jak viscerálně, tak v kůži. V rámci dermatologické symptomatologie, což je nejčastější důvod prezentace pacienta, je možné pozorovat nesvědivou exfoliativní dermatitidu s možnou alopecií, erozivní/ulcerativní dermatitidu, nodulární, papulární a pustulární dermatitidu.

 

Je nám líto, ale pro zobrazení obsahu se musíte přihlásit.